MUZEUM SENORADY


- Historie
- Rodáci
- Mapy
- Paměti
- Pověsti
- Z kronik
- Arch. fota
- Pozvánky
- Pohlednice
- Listiny
- Exponáty
- Knihy (MZA)
- Genealogie
- Výzkum

Zpět na normální verzi

Zpět..

Vzpomínky rodáků 2

- HASIČSKÁ CVIČENÍ

K hasičské aktivitě se váže mnoho mých vzpomínek. Voda se nasávala v rybníku u hřiště, proudnice se natahovaly podél potoka ke staré škole. Při jednom veřejném nedělním cvičení, kdy jsme byli připraveni předvádět techniku, vytroubili během zábavy muzikanti poplach. Nejprve se předvedli staří hasiči se starou ruční hasičkou. Pak mladí, s tehdy moderní, novou, motorovou. Strojník byl Tonda Kazda. Žárnice byly napojeny tři. Jednu uchopil předseda Jara Nevoral, druhé dvě my mladí. Předseda se schoval za rázek nových cihel a zřejmě aby byla legrace, zavelel:"Tondo, dej tomu ceres!" Tonda přidal na tlaku a Nevoral zacílil na nás. Náraz vody z nás "hasičů" udělal kluky a abychom mu to nezůstali dlužni, zamířili jsme na cíl - ráz cihel/Nevoral. V tu chvíli proud vody narazil na překážku a cihle začaly létat vzduchem na všechny strany. Nevoral pustil žárnici a zdrhal do bezpečí. Jeho žárnice se pod tlakem začala neřízeně točit a lítat po silnici, voda stříkala všemi směry. Mokří byli všichni. Hasiči i diváci. Možná jsme tehdy vybili i nějaké okno na škole, rozhodně mokré bylo úplně všechno.
*Jindy nám Jariček Kopeček zvaný "malý předseda", aby se blýskl před diváky, patřičně předpisově zavelel při poplachovém cvičení stříkat do potoka před hospodou. Na zastávce čekali lidi na autobus a evidentně udělali chybu, když ze zvědavosti přišli blíž, aby lépe viděli. S Frantou Pivoňkou jsme nechtě zavadili proudem vody o břeh. Voda se odrazila a cestující na zastávce byli v mžiku samé bláto..Spisovná, pochvalná, příp. oceňující slova v ten okamžik rozhodně slyšet nebyla.
Samozřejmě všechno se pak večer patřičně vesele probíralo u piva.

Napsal: Vladislav Kučera


- HASIČSKÁ TANEČNÍ

Když v r. 1961 připravovali hasičtí činitelé oslavu výročí založení sboru, zjistila místní děvčata, že mladí hasiči neumí tancovat.
A začala druhá linie výcviku. Hrdě se hlásím k taneční škole paní Najralové (maminka Marie Drybčákové). Vzala si nás do parády v tehdejším kultůráku a dřela do nás kroky a taneční rytmus. Obětavě nás tahala a nechala si šlapat po střevících. Její metoda spočívala v tom, že když se jí zdálo, že někdo z nás už obojí zvládl, dostal do rukou místo tanečnice smeták se slovy "Pokračuj!".. Nevím, jestli paní Najralová ještě žije, ale s její taneční školou jsem vystačil celý život.
Když nastal den oslav, v čele průvodu pamatuji s praporem p. Kavalce, za ním kapela a pak průvod mladých spárovaných hasičů. Já si vykračoval s Lojzičkou Soukopovou jako první a nesli jsme věnec k pamětní desce pana Lemberka. Následující pár položil druhý věnec k pomníku padlých. Na tanečním place před hospodou jsme pak všichni předváděli úspěšnou výuku ze senoradských tanečních.

Napsal: Vladislav Kučera

obr Odkaz na další vzpomínky a vkládání vlastních pamětí.